Kultura

Ve škole máme Montyho

Milé děti,
vánoční svátky byly krásné a dlouhé. Barnabášek s Uryáškem byli ve vaší škole spokojení, ale když tam nebyly žádné děti, tak se jednoduše nudili. A to by nebyli čertíci, kdyby něco nevymysleli.

Monty



Hned v sobotu na Štědrý den brzy ráno, ještě ani sluníčko ze za kopce nevykouklo, a oba čertíci vylétli komínem ze školy ven. Počasí nebylo nic moc, ale to jim nevadilo. Hned začali poletovat po Tatobitech a okukovat krmítka ptáčků, kde by se našlo něco dobrého na zub i pro ně. Děti na ptáčky nezapomněly, protože Uryášek s Barnabáškem nemuseli ani moc dlouho hledat a létat po vsi. Hned u prvních krmítek našli čertíci několik pěkných mastných kůží a jednu i voňavě vyuzenou. Utrhli si je jako jablka ze stromu, sedli si na vysokou staletou lípu a kochali se výhledem po zimní krajině. Žužlali si kůžičky s velkou chutí, až mlaskal jeden přes druhého. Vůně byla tak silná, až to polechtalo v čenichu velkého ztraceného psa, který se toulal okolo sadů. Čertíci se rozhlíželi po světě a v dálce u jabloňových sadů uviděli chundeláče, jak stojí vzpřímeně a vysoko zvedá svou huňatou hlavu. Čmuchá ze strany na stranu a hledá, odkud se ta vůně line. Pomalu se blížil k lípě, až se zastavil a koukal do koruny stromu. Obcházel strom ze všech stran, ale najít Barnabáška s Uryáškem se mu nepodařilo. Oba čertící byli takoví hrdinové, že se velkého, ošklivého, špinavého psiska báli a ani nešpitali.
Jenže pes má velmi dobrý čich a vyčmuchat učmouzené pekelníky pro něho nebyl žádný problém. Hluboce štěkl. Jen jednou a stačilo to, aby se čertíci lekli, až vykřikli. V tu chvíli huňáč uviděl, kde se ti dva schovávají, a zablafal ještě třikrát. Čerti rozumí řeči zvířat a hned poznali, že huňáč je sice špinavý a velký, ale není zlý, jenom má hlad. Moc se jim do rozdělování nechtělo, ale řekli si, že třeba ještě společně něco jiného seženou. Seskočili ze stromu, dali psisku jednu kůži a společně si pochutnávali na té dobrotě. Když to dožvýkali, rozhodli se ještě najít něco k snědku a také nějaké pití. Jak se tak procházeli po vsi, uviděli u jednoho domku misku s mlíčkem pro kočky. Neváhali a společně všechno vypili. Šli dál a okukovali dvorky, až došli k domku, kde viděli dvě pěkně velké a plné misky se snídaní pro pejsky. Jak se přiblížili, ucítili je dva velicí hafani Gessy a Moly. Svým mohutným štěkáním naháněli strach, a tak raději neriskovali a šli dál.
Při hledání si všichni tři povídali, až došli ke Kristýnce a Filípkovi Cimbálovým, kde měla připravenou misku se snídaní malá Megie. „Jejda, malá slečna, ta není zlá a tváří se i kamarádsky,“ pronesli čertíci a slušně se zeptali, jestli by se s nimi nerozdělila o svou snídani. „Ale jo, to víte, že se rozdělím,“ řekla, „však mně dají zase něco dobrého a hlad mít nebudu.“ A tak si všichni čtyři udělali slavnostní štědroranní hostinu, povídali si a bylo jim dobře. Psí slečna se vyplašeně koukala na špinavého chundeláče, až jí to nedalo a zeptala se: „Chundeláči, proč jsi tak strašně umazaný, ty ses na Vánoce nevykoupal?“
Veliký chundelatý pes se zastyděl a smutně odpověděl: „Já bych se rád vykoupal, ale nemám kde. Ztratil jsem se a už se toulám světem několik týdnů a nemohu najít můj domov." A v tu chvíli si Barnabášek s Uryáškem uvědomili, že se ho ani nezeptali, jak se vlastně jmenuje. Honem to napravili: „My se ti omlouváme, chundeláči. Jak se vlastně jmenuješ?“ Sice byl špinavý, ale malá psí slečna se na chundeláče zalíbeně koukala a představovala si, jaké má asi jméno.
„Já se jmenuji Monty,“ řekl chundeláč a bylo vidět, že mu v očičkách zajiskřilo, když se Megie radostně usmála. „Jé, Monty a Megie, to je pěkné!“ zaštěkala něžně psí slečna. Barnabášek s Uryáškem se na sebe koukli a rozhodli se, že je čas něco udělat pro Montyho. Přemýšleli, šuškali si a ani si nevšimli, že sluníčko se už vyhouplo na oblohu a hledá, jakou to záři na ten Štědrý den na zem pošle.
Čertíci se nenápadně dohodli, že jako první věc musí Montyho pořádně vykartáčovat a umýt. A to ve škole přeci můžou. Překazili zamilované pohledy psích kamarádů, slíbili Megi, že se ještě určitě uvidí, a rozloučili se.
Celou cestu do školy Monty básnil o malé Megi. Čertíkům to bylo legrační, ale nechali Montyho snít, protože věděli, co si na něho připravili, až přijdou do školy.
Však byl čas, aby se všichni začali připravovat na Štědrý večer, a to musí být nejen pejsci, ale i čerti upravení. Čertíci vyprávěli chundeláčovi o školce, kde právě bydlí, o vánočním stromečku, který jim vyrobily děti, o hračkách, které děti ve školce mají, a začali si společně plánovat, jaký si udělají krásný Štědrý večer. Jediné, co jim chybělo, byla nějaká ta večeře… Ale to by nebyli čerti, aby něco nevymysleli.
Ušmudlaný a urousaný Monty byl ze školy celý paf. Své velké oči měl otevřené dokořán a ještě víc, až se mu z toho překvapení otevřela i tlama. „Jé, tady je to krásné a vy byste mě tu s vámi nechali bydlet?“ ptal se užasle chundeláč. „No jasně!“ odpověděli jednohlasně čertíci. „A ještě ti slíbíme, že za pár dní uvidíš také děti, a to budeš teprve koukat, kolik jich sem chodí!“
Uryášek a Barnabáš nenápadně zavedli špinavého Montyho do umývárky ve školce. „Tak Monty, jsou Vánoce a to se musíme všichni umýt a ty dvakrát. Jendou, protože jsou Vánoce, a podruhé, abys mohl udělat Megi překvapení a ukázat se jí čistý a načesaný!“
Monty se chvilku zamyslel a potom povídá: „Pro Megii se umyju. Ona se na mě tak krásně koukala,“ zamilovaně se zasnil Monty a své čertí kamarády poslechl. Dalo to práci, ale nakonec to stálo za to. Ani Barnabáš s Uryášem Montyho nemohli poznat, jak byl krásně čisťoučký a bílý.
Chvilku se na chundeláče koukali a pak oba rozhodně prohlásili: „Jo, ty jsi čistý a bílý, ale my to s tou čistotou nemusíme tak přehánět, aby nás po Vánocích děti ještě poznaly. Čistý čert není čert!“ Honem si vymysleli závažnou výmluvu, aby se nemuseli drbat jako Monty. Ale Montymu to nevadilo. Nakrucoval se jako páv a už si představoval, co na něho řekne jeho psí slečna, jestli se jí bude líbit.
Tak a všichni byli upraveni a připraveni k vánočním oslavám. Jen jedno jim stále chybělo, nějaká ta večeře. Přemýšleli tak moc, až se jim začalo kouřit z hlaviček, a ten pekelný kouř, s těmi pekelnými myšlenkami, se dočoudil až do pekla. Tam si ho ihned přečetl ďábelský pošťák a předal zprávu vrchnímu Belzebubovi. V pekle jsou hned se vším hotovi. Belzebub přikázal připravit pekelný košík a šupem ho poslal komínem do školy. Vždyť oni si to ti kluci docela zaslouží, za to sloužení na zemi.
Společnými silami si udělali ve školce u dětí krásnou hostinu. Stromeček si přestěhovali, aby měli vše pohromadě, a udělali Montymu tu správnou vánoční atmosféru, aby se mu nestýskalo po jeho domově. Pekelnou poštou jim přiletěla výborná pečená kýta, klobásky, očouzená pečená kuřátka a samozřejmě nechyběla ani velká sklenice s výbornými kyselými okurkami a druhá sklenice s kyselým zelím pro ten správný škleb v novém roce. Po dobré večeři začal Monty vyprávět, jaké byly Vánoce u něho doma, než se ztratil. Najednou se zarazil, přestal vyprávět a na jeho huňaté tváři se objevil smutek. Barnabášek si myslel, že se mu zastesklo po domově. Chtěl ho utěšit a poplácat po hřbetu, když najednou Monty řekl: „Já nemám pro Megii žádný dárek…!“
Barnabáš a Uryáš na něho překvapeně koukali a povídali: „A na co dárek?“ „No přece pro Megii od Jěžíška,“ řekl Monty.
„Copak ty jsi Ježíšek?“ říká Uryášek. Monty se na něho nechápavě podíval a začal mu vysvětlovat, jak i on každý rok od svých páníčků dostával něco od Ježíška, až to kluci čertovští pochopili a začali přemýšlet s Montym, kde sehnat dárek pro Megi. „Víte co, kluci?" napadlo Montyho, „já jí zabalím tohle jedno kuřátko. Alespoň jí budu moc oplatit tu plnou misku."
A tak i Megii dostala od Montyho voňavý vánoční dárek:-)
Pro naše Berušky a školáky napsaly Naďa Rossi a Vendula Zunová

Obecní stránky

Tatobity

Návštěvnost

Tento web site byl vytvořen prostřednictvím phpRS.