Kultura

Návrat Dušičky a Bublalky

Za sebou máme konec května a blíží se také konec školního roku. Léto ohřívá celou zem a kapříci už skáčou nad vodu, aby se podívali, kdopak to přišel k rybníku. Ne vždy to jsou ale pouze kapři! Občas to jsou vodníci, kteří se za kapry proměňují, aby si jich lidé nevšimli. Stejně tomu je i s našimi kamarády. Pamatujete se děti na vodníka Dušičku a vodnici Bublalku?

vodníci 2017



A jak si tak jednou plavali a hráli si s vlnkami na honěnou, přišlo k rybníku pár kluků a holek. Skotačili a hráli si a v tom si Dušička vzpomněl, že by chtěl znovu uvidět děti ze školky a školy v Tatobitech, kam je donesla vloni velká voda. Uvědomil si, že je tomu již celý dlouhý rok, co strávili s dětmi krásné dny. Od vzpomínky k činu nebylo daleko. Zavolal na Bublalku a povídá jí: „Bublalko, mám nápad, pojedeme na výlet! Připrav se a jedeme.“ „Dušičko, snad poplujeme ne?“ řekla Bublalka s úsměvem a šla se rychle připravit na cestu. Bylo to napínavé, protože Dušička jí nechtěl říci, kam poplavou. Udělali kouzlo, přeměnili se v kapry a už si to vlnili z rybníka pod Troskami potůčky a říčkami směrem k Tatobitům. Přes Libuňku, Veselkou se dovlnili až do Rovenska. Tam už Bublalce došlo, jaké překvapení má Dušička připravené, ale nic neřekla, dělala dál, že vůbec nechápe, kam to vlastně plují, ale ve své vodnické dušičce byla moc šťastná a nedočkavá, až také opět uvidí své kamarády.
Byl krásný slunečný den, tak se jim hezky plavalo, ale Bublalka od Rovenska měla v hlavě jen jednu myšlenku. Dušička si všiml, že je Bublalka zamyšlená, a tak jí povídá: „Bublalko, neboj, plujeme za dětma do Tatobit, zastesklo se mně po nich a tobě jsem chtěl udělat radost.“ Bublalka to nevydržela a povídá smutně: „Ale Dušičko, to mě už taky došlo, kam plujeme, já jen přemýšlím, že by od nás bylo hezké, kdybychom jim nějaký dáreček přivezli, a nic mě nenapadá.“
„No jo, to máš pravdu!“ zamyslel se Dušička a plavali pomalu zamyšleně oba dva. Najednou Dušička vykřikne: „Už to mám! Přeměníme pár pulců na sladké rybičky a dáme každému kamarádovi jednu!“
„No to je dobrý nápad, tak jdeme hledat pulce a hned budeme mít dárek. Už se moc těším, Dušičko, jak si s dětmi zase užijeme a jak si budeme hrát! A myslíš si, Dušičko, že by si s námi děti zahrály na vodníky? Mně by se moc líbilo, kdyby se všechny nazelenily a byli bychom jako jedna veliká vodnická rodina, to by byla legrace, to by bylo krásné,“ zasnila se Bublalka.
Dušička se jen zasmál, ale už přemýšlel, jak to s dětmi zařídí, aby si udělali hezký den.
Cesta byla dlouhá, ale uběhla. Jak proklouznout do školy, to už také znali, a dokonce jejich pěkné místečko pod schody bylo volné přesně pro ně. Uvelebili se jako vloni a po dlouhé cestě spokojeně usnuli a těšili se na ráno, co děti řeknou, až je znovu uvidí.
Naďa Rossi a Vendula Zunová

Obecní stránky

Tatobity

Návštěvnost

Tento web site byl vytvořen prostřednictvím phpRS.